Jsi nebe. Nevěříš?

25. 5. 2018 | Osobní rozvoj, Transformace

V našich hlavách se často odehrává naprostý zmatek. Myšlenky skáčou jedna přes druhou a my toužíme po naprostém klidu. Víš, v čem je chyba?

Když je v naší hlavě až příliš myšlenek

Jsou chvíle, kdy zatoužíš po tichu. Chceš se do něj ponořit a jen tak být. Zhluboka dýchat a na nic nemyslet. Jenže… právě v těchto chvílích se tvá hlava totálně splaší. Začnou v ní skákat myšlenky jedna přes druhou jako zběsilé.

Hned myslíš na to, co nestíháš v práci. Vzpomeneš si na bráchu, pak ti před očima vyvstane seznam toho, co určitě dnes musíš ještě udělat. A už tam skáče šéfův podraz nebo nové auto tvého souseda. Pak sexy boky té holky z účtárny a písnička, kterou si ráno broukala uklízečka… Hotový blázinec. A zrovna teď, když máš konečně pár minut pro sebe a tolik toužíš vůbec nic neřešit.

Vybíráme si, co je pro nás důležité

Jenže… to není „právě teď“. Takhle tvoje hlava maká pořád. Jen to tolik v běžném provozu nevnímáš. Vybíráš si to, co je pro tebe aktuální nebo důležité a zbytek odsouváš na potom. Děje se to samo. Mimo tvou kontrolu a pozornost, která je v tu chvíli zaměřena jinam.

Až když chceš ticho, všimneš si rachotu ve vlastní hlavě.

Někoho to štve a někdo si zoufá, že nedokáže vypnout. Někdo hledá návody, techniky, tréninky, cvičení a meditace. Zkrátka cokoli, co by mohlo pomoci zastavit proud myšlenek.

Tyhle věci obvykle fungují jen chvíli, nebo vyžadují obrovské úsilí. Takže pokud hledáš ticho kvůli odpočinku, relaxaci a načerpání sil, je to trochu kontraproduktivní činnost.

Realitu vnímáme obráceně

Z nějakého důvodu máme tendence vnímat realitu obráceně, než jaká ve skutečnosti je.

Podobně jako neustále mluvíme o tom, jak se Slunce posouvá od východu na západ. I když dávno víme, že Slunce je vzhledem k Zemi nehybné. Jeho pohyb po obloze je optický klam vyvolaný otáčením Země kolem vlastní osy. Jakákoli snaha udělat něco se Sluncem, abychom zastavili jeho pohyb, který pozorujeme ze Země, by tedy byla naprosto nesmyslná.

Také pokusy zastavit myšlenky nemají smysl. Snažíš-li se o to, musíš na ně upřít pozornost. Jenže právě tím se začnou rozvíjet a nabalovat na sebe další. Stávají se z nich mnohdy až obludné příběhy, které jsou nakonec úplně mimo realitu.

Řešením je vidět dál

Ignorovat je. Místo na ně se soustřeď na prostor, kam se ty myšlenky promítají. Jako když pozoruješ oblaka plující po nebi. Odněkud se objeví, chvíli je vidíš a pak se rozplynou nebo odplynou.

Ty jsi nekonečné klidné nebe a tvé myšlenky jsou jen kousky počasí na něm.

Přichází stejně jako:

• bílí beránci,
• bouřkové mraky,
• déšť,
• sníh,
• duha…
• a stejně tak mizí.

Děje se to bez tvého přičinění. Děje se to, ať si o tom myslíš cokoli.

Dokud víš, že jsi nebe, máš klid i ticho, a veškerou moudrost pramenící z toho vědomí.

Pozor na to, čemu věříš

Chaos nastane ve chvíli, kdy uvěříš největší iluzi lidských bytostí – optickému klamu, že jsi počasí.

Například mrak. A začneš si promítat příběh o tom, že jsi lepší nebo horší. Menší nebo větší. Zářivější nebo temnější. Důležitější, vzácnější nebo zbytečnější než jiné mraky.

Příběh o tom, co musíš na nebi dokázat. Co nikdy nedokážeš. Co se ti nepovedlo a co se s tebou stane. A to všechno pro tebe začne být velmi důležité.

Pak začneš ostatní „počasí“ hodnotit, kritizovat, poučovat, napadat, přesvědčovat, … až se v tom úplně ztratíš. Nakonec tě to unaví a budeš hledat návod, jak to zastavit.

Už chápeš? Nezastavíš to

Budeš se v tom motat a bloudit, dokud si zase nevzpomeneš, že JSI nekonečné klidné NEBE, které právě na chvíli uvěřilo, že je jen kouskem počasí.