PŘÍBĚH: Jak si paní Helena vypěstovala alergii na svého manžela

21. 11. 2018 | Vztahy

Při své práci jsem se jednou setkala s paní Helenou. Ta si ve svém vztahu vypěstovala alergii na partnera, ale sama si to neuvědomovala. Zajímá tě, jak jsem jí pomohla otevřít oči?

Helena myslela na rozvod

„Pomalu ale jistě se řítím do maléru a nedokážu to zastavit.” Paní Helena seděla proti mně v křesle v mojí pracovně a vypadala smutně.

„Co se děje?” zeptala jsem se.

„Lubor se se mnou asi brzy rozvede, protože s ním nemůžu spát. Nemůžu a nevím, co s tím.”

V čem byl problém?

Bylo na ní vidět, jak je zoufalá. Chvíli trvalo, než mi vylíčila celý příběh:

Manžel pracoval na montážích. Odjížděl v neděli odpoledne a vracel se v pátek. Helena se věnovala domácnosti a pracovala z domu. Po večerech si telefonovali. Ve čtvrtek Lubor pokaždé „hlásil”, kdy v pátek dorazí domů.

A pak se to stalo. Helena položila telefon a začala se škrábat. Svědivé pupínky se nejdříve objevily na krku. Nedalo se to vydržet. Do večera měla rozškrábaný krk, dekolt i obličej. Pupínky a rudé fleky měla i na intimních místech a byly tak bolestivé, že stěží snesla spodní prádlo.

Když Lubor přijel, byly veškeré doteky zakázány pro bolest a pohledy pro ošklivost. Po jeho odjezdu se vše začalo zázračně hojit. Přišel však další čtvrtek. A další telefonát se zprávou, kdy přijede domů… a pupínková anabáze začala nanovo.

TIP: Vyzkoušej vztahový koučink a oprav svůj vztah.

Helena Lubora milovala

„Milujete ho?”

„Ano, ale copak spolu můžeme takhle dál žít? On je hodný a trpělivý, ale tohle by snad vydržel jen Bůh!”, skoro pláče.

„Váš manžel není Bůh?” ani nevím, proč mě napadla tahle otázka.

„Vlastně skoro ano,” usměje se a začne mi líčit Lubora, až mám pocit, že jde o postavu z dívčích románů. Toho chlapa bych chtěla potkat!

„Máte ráda čokoládu? Mám tady oříškovou…,” ukážu na tácek na stolku.

„Oříškovou? Tak to ne. Nejím žádné ořechy. Kvůli těm pupínkům, jsou pak horší. Ale jinak čokoládu miluju.” Vezme si kostičku a okouše čokoládu kolem ořechu.

„Takže problém není čokoláda, ale oříšky?”

„Hmmm.”

“A problém není partner, ale…?”

„No jasně, že já.”

„Ne.”

Zaskočeně se na mě dívá a bere si další kostičku. Tentokrát nejdřív vyloupne ořech.

Jak si Helena představovala dokonalý vztah?

„Kdyby byl váš vztah jako tahle čokoláda, co byste z něho vyhodila?”

„Nic. Kdyby nebyl ten ekzém, tak máme úžasný, dokonalý vztah.”

„Hmmm, 2 dny spolu, 5 dnů každý po svém…?”

„Ale tak to bylo vždycky,” nenechá mne dokončit větu. „Ty dva dny bývaly nádherné, tak intenzivní. Těšili jsme se na sebe. Je to tisíckrát lepší než se vídat každý večer a sedět u televize. TOHLE vážně problém není!”

„Kde tedy je? Co je ten oříšek, který byste vyloupla a vyhodila?”

Hledíme na sebe. Neuhnula pohledem. Je vidět, že se v ní něco odehrává.

Helena viděla problém jen v sobě

„A jste si jistá, že to nejsem já?” zkusí to ještě.

„Vyhodila byste ze vztahu sebe, aby byl lepší?”

Ta otázka zůstala viset ve vzduchu. Helena mlčí, já také.

Poté se konečně rozpovídala

Konečně si zhluboka povzdychne a spustí: „Vím, co bych vykousala a vyhodila. Jsem přes týden na všechno sama. Řeším desítky věcí: účty, opravy, malování, sousedy, všechno s mým autem. Jasně, jsou to prkotiny, ale je jich moc. A Lubor si pak přijede do ´kouzelného bytu´, kde všechno funguje zázračně samo. A ještě se mu mám naservírovat já – dokonalá a bez poskvrnky jako ten náš byt, jako náš ´společný´život.. Vůbec nemá ponětí, co všechno musím zařídit, aby to fungovalo takhle… Vůbec se na tom nepodílí. Vlastně jen přijede a všechno je nachystáno, všechno připraveno, všechno k dispozici.”

Docela se rozjela.

„Ale ale, to je najedou oříšků… Ještě že čokoládu tolik milujete,” směji se a podávám jí ubrousek, aby si otřela umazané prsty.

Směje se také.

„A co s tím mám teď dělat?”

„Pořád ho milujete, když už víte, že není až tak božský?”

Horlivě přikyvuje.

„Jenže to celé není o tom, jestli Lubor je nebo není božský,” trochu jí ´rozhodím sandál´.

Vytřeští oči tak upřímně překvapeně, že mám co dělat, abych nevyprskla smíchy.

Lubor takový servis nevyžadoval

„Tak si to shrneme: vaše pupínky jsou skutečné, ale vyvolává je něco, co skutečné není – vaše myšlenky, vlastně spíš ty příběhy, které si kolem toho VYMÝŠLÍTE. To, jak si celou situaci popisujete. Vážně Lubor chce nebo vyžaduje tenhle kompletní servis? Jak reaguje, když ho nedostane?”

„No… nevím… to se ještě nikdy nestalo. Vždycky mám všechno nachystané a v pořádku.”

„Vždycky? Úplně každý detail?”

„Občas nějaká maličkost chybí… a Lubor pokaždé řekne, ať si s tím nelámu hlavu.”

„Vynadal vám někdy za něco, co nebylo perfektní? Nebo byl nějak mrzutý, podrážděný, nespokojený?”

„Vlastně nikdy,” potichu špitne.

„Takže kdo tady chce mít kouzelný dům bez poskvrnky? Kdo chce všechno dokonalé? A kdo je z toho tak strašně podrážděný?”

Helena si musí uvědomit, co doopravdy chce

Helena neříká nic. Dívá se někam do zdi. Její obličej zase nabírá zoufalý výraz – je mi jasné, že teď jí letí hlavou sebeobviňující myšlenky, jak to všechno pokazila.

„Haló, Helen, jste tady? Nebo zase věříte nějakému novému příběhu – pohádce O špatné a hloupé Helence?”

„Tak co mám tedy dělat?”

„To záleží na tom, co doopravdy chcete. Starat se o to, aby kouzelný dům dokonale fungoval? Aby Lubor, až přijede, nemusel řešit provozní věci a být jen a jen váš? Čas, kdy jste bez Lubora, trávit něčím, co vás těší a naplňuje? I když váš dům už nebude tak dokonalý? Dělat „kouzla” společně s Luborem?

Víte, co chcete, Helenko?”

Tiše přikývne..

„Promluvte si o tom s Luborem.”

„A to stačí? Tím se zbavím pupínků?”

„To uvidíme, až to uděláte,” mrknu na ni. „Tohle je vlastně jen první krok. Další vás budou napadat, až vykročíte.”

Helena opouští mou pracovnu s tajemným úsměvem na tváři. Je na ní vidět, že se na to, co teď přijde, těší.

Jak to dopadlo?

Uplynou 2 týdny. Helena stojí za mými dveřmi s kyticí růží: „Tohle Vám posílá Lubor a oba moc děkujeme.”.

Je pátek ráno. Za pár hodin přijede Lubor a po pupíncích ani stopy…

Pomůžu i tobě

Odehrává se nějaká bitva i v tobě? Napiš mi a společně všechna trápení vyřešíme.