Aby tě život bavil…

Zůstaňme v kontaktu
RSS Facebook

Sejmi svého androida aneb Ukaž světu šťastnou tvář

Víš, jak se pozná android? A řadíš se do této skupiny osob také? V tomto článku tě naučím, jak na sobě pracovat a zlepšit svůj život.

Kdo je android?

Wikipedie říká: Android je člověku podobný robot. Android je stroj, jehož účelem je vypadat, chovat se, pracovat, popřípadě myslet podobně jako člověk.

Já říkám: Android je relativně živý člověk (dýchá, mluví, chodí, pracuje, přijímá potravu, myslí…), jehož srdce upadlo do umělého spánku. Androidi se vyznačují zejména tváří bez výrazu a očima bez jiskřiček.

Celý svět je plný androidů. Chceš je vidět? Podívej se z okna, na ulici, kolem sebe, a možná taky… do zrcadla.

Jak vypadá tvůj typický den?

Jsi plný optimismu a nadšení?

Budíš se bez budíku a s nadšením, jak nádherný den tě dnes čeká. Vychutnáš si ranní sprchu i společnou snídani se svými nejbližšími. Cokoli máš dnes na práci, děláš s láskou a radostí. Protože to miluješ a víš, že tvoje práce má smysl.

Celý den rozdáváš úsměvy a šíříš kolem sebe pohodu. Je ti dobře mezi lidmi a jim je dobře s tebou. Jestliže se zrovna něco nedaří, nevztekáš se. Nezoufáš, protože víš, že zase bude líp.

Večer uléháš s vědomím, že máš za sebou báječně prožitý den. Víš, že svůj čas tady nežiješ nadarmo. A to vše se odráží ve tvé tváři a v očích…

Nebo spíš jedeš na autopilota?

Vstáváš, protože musíš. Se zvukem budíku se zapíná autopilot ve tvé hlavě. Bude tě řídit celý den. Hýbáš rukama, nohama a děláš všechny úkony podle jeho naprogramování.

Pokud víš, co máš k snídani, nemáš ponětí, jak to chutná. Protože myšlenkami jsi úplně někde jinde. Stejně tak, bez vědomého prožitku, absolvuješ cestu do práce a celý pracovní čas. Pokud tě něco vytrhne z automatického stereotypního vykonávání programu, jsou to pravděpodobně nějaké potíže.

Konečně něco cítíš, ale vůbec to není příjemné. Prožiješ si pár emocí a pak zase znovu naskočí autopilot. Většinu dne máš tvář bez výrazu – stejně jako ostatní lidé kolem tebe. Bavíš se s nimi o počasí, sportu nebo politice.

Večerní únavu řešíš sledováním televize nebo surfováním na internetu, protože po tak náročném dni potřebuješ vypnout hlavu.

Uléháš s povzdechem „to byl zase den“ a letmo se ti mihne myšlenka, že je to vlastně v pořádku. Protože to mohlo být i horší

Výše jsem popsala dva extrémní příklady. Ale ke kterému z nich máš blíž?

Jak se změnil můj život?

Už je to hodně let, kdy můj život vypadal jako ten druhý příklad. Ten naprogramovaný, bez života. A připadalo mi to normální. Vlastně i lepší, než být neustále naštvaná, jak jsem to často viděla kolem sebe.

Nevím kdy, proč a jak mě napadlo zamyslet se, jak můj život bude asi vypadat za 5, 10 nebo 20 let. Možná to bylo ve chvíli, kdy jsem seděla v kavárně a čekala na kamarádku. Tenkrát jsem ještě neměla mobil a nevzala jsem si s sebou ani nic ke čtení, a tak jsem pozorovala lidi.

Chodili kolem s tvářemi bez výrazu (jako roboti). Připomínali mi androidy z jednoho starého sci-fi filmu. Dokonce, i když se potkali a zdravili, v obličejích se jim pohnuly jen rty. A trochu hlava, pokud kývli na pozdrav – ne nijak moc, možná jim zrezivěly šroubky.

Sledovala jsem je dlouho. Dost dlouho na to, aby mě to pořádně vyděsilo. Protože já jsem stejná!

Na začátku prý bylo slovo

Na mém novém začátku bylo taky slovo. To slovo bylo výkřikem mé duše.

To slovo bylo: Néééé! Takhle né! Takhle já žít nebudu!

Začala jsem pátrat, jak by mohl být můj život jiný. Nejdřív v knihovně – přečetla jsem spousty knih a časopisů. Pak jsem navštívila několik kurzů. Nasávala jsem obrovské množství informací a s nimi i naděje. Žila jsem tím. Poznala jsem mnoho dalších androidů, kteří se mi v tomhle podobali. A občas jsem potkala i opravdovou lidskou bytost – s jiskřičkami v očích. Bylo jich málo, ale byly nádherné.

Mnohem víc jsem však viděla ty, kteří to vzdali. Nejčastěji proto, že měli důležité povinnosti:

  • manžela,
  • děti,
  • androidskou práci
  • a kolem sebe další androidy, kteří věděli, jak má vypadat lidský život.

Bylo příliš těžké vzdorovat. Říkala jsem si, že mám štěstí, že tohle nemusím řešit. Pak jsem se vdala a přišly děti. A málem jsem to taky vzdala, protože mi přibyly povinnosti (hodně), únava (velká). A hlavně výčitky, že jsem špatná máma, když jezdím po kurzech a moje rodina je buď doma bez mámy, nebo kvůli mé zábavě bydlí po penzionech a hotelích.

Tím spíš, když se u mých dětí večer před odjezdem objevovaly „náhle z ničeho nic“ kašel, ekzém či horečka.

A pak přišla další slova

Asi na poslední chvíli přišla další slova, která jako by se zarývala hluboko do mozku.

Kdosi říkal: „Víte, když se vzdáte svých snů, když odložíte svůj život, když se zřeknete svého štěstí proto, abyste se zcela oddali povinnostem a péči o rodinu a děti… napadlo vás někdy, že své děti vlastně učíte, aby jednou udělaly totéž?“

Tohle mnou tenkrát hodně otřáslo. To tedy ne! Nechci se dívat, jak se moje děti vzdávají svých snů. A nebudu to já, kdo je to naučí!

Od toho dne je všechno jinak

nemám výčitky a děti nejsou nemocné. Když se mě čtyřletý Tomík zeptal, proč pořád jezdím do školy, i když už jsem velká, s rozzářenýma očima a nadšeným, šťastným obličejem jsem mu odpověděla:

„Protože to miluju, protože mě to nekonečně baví. Protože moje duše je šťastná a celé mé srdce a všechno ve mně zpívá. Naučím se tam tolik báječných věcí a pak to budu učit další lidi.

Díval se na mne široce otevřenýma moudrýma očima a já doufám, že kdykoli se ocitne na rozcestí a bude váhat, kudy dál, vzpomene si na můj obličej z této chvíle.

Po androidovi v něm nebylo ani stopy. Moje tvář zářila radostí a štěstím. Moje hlava neřešila, co je správné a co ne. Co se smí a nesmí, hodí nebo nehodí. V té chvíli jsem to byla skutečná JÁ. Tehdy jsem byla doopravdy DOMA. Ve svém srdci, které radostně bilo a žilo.

Tehdy jsem objevila ztracený Ráj a pochopila, že vyhnat mě z něho můžu jenom já. Občas se mi to ještě stane. Ale nevadí. Už vím, že vrátit se je snadné! Mnohem snazší, než si myslí naše hlavy.

Vraťme se do svého Ráje. Ukazujme dětem šťastnou tvář. Ukažme všem, že je možné prožívat štěstí a radost každý den.

Dovolme si dělat to, co milujeme, a milovat to, co děláme

  • Když se vzdáš svých snů…
  • Když obětuješ svůj život čemukoli, co ti nepřináší radost…
  • Když dáš přednost povinnosti před touhou… 

…tvoje duše přestane zpívat a srdce upadá do umělého spánku, aby nepuklo žalem. Pak se z tebe stane android – člověku podobný robot.

Vyzývám tímto každého, kdo slyší: Sejmi svého androida! Absolvuj transformativní koučink.

Pozor na násilí

Nebojuj však a neodháněj ho násilím, jakkoli se to zdá logické. Androidi s každým bojem sílí.

Když bude někdo z tvých blízkých v komatu, taky ho nebudeš mlátit a řvát na něj, ať koma zmizí. Budeš ho hladit, líbat, vyprávět mu krásné příběhy, zpívat mu. To, co ho může přivést zpět, je jenom láska.

Mysli na to, že tvým cílem není válčit. Cílem je probudit své srdce.

Android nesnese radost, bojí se spontánních projevů. Tvořivost zkratuje jeho obvody. Android má strach z osobního štěstí a prchá před krásnými pocity. A tohle všechno je budíčkem pro tvé srdce. Android mizí ve chvíli, kdy se srdce začíná probouzet.

Neumíš být šťastný? Změň to.

Podařilo se? Nezapomeň to říci svému obličeji a svým očím. Řekni to všem!

Povedlo se?

Napiš mi, jak se ti to povedlo. Inspiruj ostatní.

Nebo právě teď tvůj život ovládl android natolik, že opravdu, ale opravdu nevíš…? Nejsi v kontaktu se svým srdcem? Jen z veliké dálky slyšíš volání, ale cestu nevidíš?

Pomůžu Ti. 

© Petra Mašková | ochrana osobních údajů | cookies

Vytvořil MD webdesign - tvoříme obchodně úspěšné weby

Top