Víš, jak si s námi hraje mysl?

5. 8. 2018 | Osobní rozvoj, Transformace

Fungování naší mysli je fascinující. V tomto článku ti povím jeden příběh, který se odehrál v zimě. A já si tehdy uvědomila, jak si s námi naše mysl ve skutečnosti hraje.

Do cesty mi vstoupil kočárek

Projíždím městem. Právě vrcholí zimní sezóna, takže po chodnících proudí davy turistů a po obou stranách silnice jsou zaparkovaná auta. Jedu pomalu a ostražitě – na silnici je sněhová břečka a vždycky se najde někdo, kdo nerespektuje přechody pro chodce…

A je to tady! Z mezery mezi parkujícími auty mi do cesty vjíždí kočárek. Tlačí ho mladá žena a ještě vede za ruku další dítě.

Sešlápnu brzdu.

„Huso!“ ulevím si. Naštěstí jsem stihla zastavit a nikomu se nic nestalo. V hlavě mi však jede katastrofický příběh o tom, co se stát mohlo. A k tomu dalších pár peprných jmen na adresu té nezodpovědné ženské. Mám na ni pořádný vztek.

V ženě poznávám spolužačku Lenku

Však ona se taky pěkně lekla. Otáčí hlavu mým směrem. Naše pohledy se setkávají a já poznávám Lenku, spolužačku ze základky. Je to fajn holka.

Usměju se a zamávám jakože dobrý. I ona se usměje – poznala mne. Kývne hlavou na pozdrav a pospíchá dál. Teď už ale opatrněji. Pouštím brzdu a pokračuji také svou cestou.

Vzpomínám na Lenku

Mojí hlavou prolétne pár obrazů – vzpomínky na Lenku. Nechám se jimi unášet: Lenka a já ve škole, na hřišti, na akcích pro rodiče s dětmi. Ona je vážně super a já mám dobrou náladu, že jsem ji viděla a že je v pořádku.

V pořádku? Do hlavy mi vklouzne pochybnost: Ona se přeci takhle nezodpovědně NIKDY nechová! Na děti je opatrná až moc a několikrát jsem ji slyšela kritizovat právě tenhle styl přecházení přes ulici – mimo přechod, na mokré silnici a ještě k tomu s kočárkem! Nemá náhodou nějaké problémy?

Jaké má Lenka problémy?

A je tady další vzpomínka: Co to říkala na školním srazu? Jindra, její manžel, má problémy s ledvinami. Čekala ho transplantace. Je to už víc jak půl roku. Sakra, to letí.

Od srazu jsem ji neviděla. Najednou jsem plná úzkosti a taky výčitek, že jsem jí ani nezavolala. To jsem tedy kámoška. Takhle se na ni vykašlat! Jak na tom ten Jindra asi je? A jak to snáší Lenka? A co děti? Musím jí dnes určitě zavolat!

V mé hlavě se odehrává film

Konečně jsem z města venku. Vydechnu úlevou a přidám plyn. Najednou si všimnu, co se děje v mé hlavě. Zase v ní jede „film“. Film, na který já nemám vliv. Uvnitř jakoby vybuchují obrazy z uplynulé situace. Všechny. Nahodile se střídá nedávno prožitý vztek, radostné vzpomínky i strach o Lenku a jejího muže.

Počkat, tady něco nesedí!

Jak je možné, že jedna jediná v podstatě banální příhoda vyvolá u jednoho jediného člověka (mě) hned tři naprosto rozdílné emoční reakce?

Právě jsem v několika sekundách prožila:

• pořádnou naštvanost,
• sentimentální radost
• i obrovský strach.

K tomu navíc výčitky jako bonus. Co z toho opravdu patří k té situaci? Co je správně?

Co se asi odehrává v hlavě ostatním?

A tuhle myšlenku sleduji dál.

Co se asi tak teď odehrává v hlavě Lenky? Nebo lidí, kteří to viděli? Co o tom budou vyprávět doma? Příběh nezodpovědné matky nebo nebezpečné řidičky? Možná bude jejich příběh o tom, jak úřady řeší parkování nebo stav silnic ve městě. Možná se někdo rozčílí ještě několik hodin poté – až bude situaci někomu barvitě líčit. Kdoví.

Kolik toho mají obrazy v našich hlavách společného s tím, co se doopravdy stalo?

Situace je pořád jen jedna a ta samá. Nezávislý a emočně nezainteresovaný pozorovatel by ji musel popsat takto:

„Žena s kočárkem a malým dítětem, které vedla za ruku, přecházela silnici mezi dvěma zaparkovanými vozidly a vstoupila do jízdní dráhy právě projíždějícímu autu. Řidička včas zastavila, obě ženy se na sebe usmály a pokračovaly dál, každá svou cestou.“

Konec. Jen objektivní popis – pouze fakta.

O tom, co probíhá hlavami zúčastněných nebo svědků, tento pozorovatel nic neví. Nic si nedomýšlí. Popíše jen skutečnost.

TIP: Možná jen nevidíš, co máš přímo před nosem. Vyzkoušej transformativní koučink.

Emoce nepochází z toho, co právě prožíváme

Můj mozek však chrlí desítky (možná stovky) souvislostí. Každá je pak pěkně okořeněná příslušnou emocí.

Takže emoce vlastně nepochází z toho, co právě prožívám? Ale z toho, s čím si tento aktuální prožitek mozek zrovna spojí? S nějakou vzpomínkou (příjemnou/nepříjemnou), nebo třeba i s něčím, o čem jsem někdy četla? Nebo co mi někdo vyprávěl a co se třeba ani nikdy nestalo? S něčím, co by se mohlo stát…?

Celým tělem mi projede naprosto šokující myšlenka: Můj mozek ta spojení vybírá nezávisle na té situaci! Podle jeho vlastních pravidel, o kterých nemám tušení. Dokonce možná i úplně nahodile…

V hlavě mi hučí. Snažím se nějak racionálně uchopit celou tu věc.

Emocemi se nemusíme trápit

To by ale mohlo znamenat, že se těmi emocemi nemusím nijak trápit – když nepatří k té situaci. Není potřeba se v nich utápět, rozebírat je a  vyvozovat nějaké závěry. Nemusím k psychologovi na rozbor, nepotřebuji k terapeutovi na odblokování. A ani ke kámošce, aby mi potvrdila, že jsem v právu.

Stačí si všimnout, co se doopravdy děje. Stačí vědět, že takhle prostě mozek funguje a nic moc to ve skutečnosti neznamená, pokud …

Pokud tomu nějaký význam sama nedám. Pokud nezačnu věřit těm příběhům, které mi promítá můj mozek, a které už jsou vlastně navíc.

Pokud pořád vím, kde zůstala skutečnost.